NÁŠ ŽIVOT.

Vše sklízeli jsme na té naší ouvrati,

i zlé i dobré –: prvé lásky krásný vznět,

tu nyvou, sladce tesknou radost shledání,

jakbychom odněkud se znali; jaro rozvité

sil probuzených, jejich tiché zvadání

pod prachem všednosti a v znoji žhavých lét;

i sladké smyslů šílenství a závrati

z těl blízkosti a prvých prudkých objetí,

i rmutnou hořkost na dně číše dopité.

Však platili jsme dobře, kupci poctiví.

Ty krví teplou, křičícími mukami

a bděním, hrůzou šílenou, když za nocí,

zrak vytřeštěný a vlas divě rozvátý,

své mládě vynášela’s mdlými rukami

zpod podzemí, kam skuhravé je nemoci

již strhovaly zkřivenými pařáty.

A místo hravých vánků vál ti do líce

žeh rudých ploten. Praní, šití na děti

tě přikovalo k stěnám dusné světnice,

jak vraha divého, ty naše oběti.

A já, váš učitel a žák též pozorný,

váš malomluvný pán a sluha pokorný,

váš mocný bůh a denně obětovaný – – –?

Hle, chtěl jsem tiše modlit se a sladce snít,

když luna, věčná lampa, lije snivou zář

na rozvlněné moře šelestících žit,

když vrch i údol sladkým žalem oněmí,

jak bůh by zamyšleně kráčel po zemi.

Však práci chtěl jen život, přísný hospodář.

Přec šťastni jsme. Vždyť přišel vážný klid

a přátelství, jež vyzkoušeno v neštěstí

i štěstí, zoceleno stejnou bolestí;

jež všechno pochopí, i napovězené;

jež krátký hněv svůj, dítě mrtvě zrozené,

hned pochová; jež usměje se vesele

všem tak již známým vadám přítele.

Přec šťastni jsme tou klidně něžnou vděčností

za všechny dary lásky, za vzájemnou podporu;

za tiché, nevídané, nečítané oběti;

za stále rostoucí a stále tižší pokoru

před bohem-osudem; za vlídnou přízeň, s níž

druh druhu pomáhá vždy nésti tento kříž,

když, příliš těžký, hrozí rozmáčknouti již;

za všechny chvíle sváteční.

A vím, až jeden z nás

v dál zajde, sehnut pod obloukem věčnosti,

druh jeho teskný, udivený, zlekaný,

stát bude, stát a čekat, volat u brány,

až přece otevrou, až sejdeme se zas.