NÁŠ ŽIVOT.

V neutichlém rozechvění bezradostné živobytí

na přeslici osudu se odvinuje jednou nití,

v jednom letu ze dne k noci, sotva duše paprsk chytí,

sotva ovlaží se rosou, dál je nutno, dál.

Jenom někdy dlaň se vztáhne po stínu, jímž oblak šlehl,

ale omyl vyvolá jen nový stud a žal.

A jdou touhy, když si večer do krajiny měkce lehl,

leč už není zastavení, kdo se odpoutal.