Náš zlatý král.

Žil kdysi král, ó milé děti,

jenž Čechy nad vše miloval,

a jehož nikdy ze paměti

nám nevyrve ni zdar, ni žal:

On býval – děcko – za vlasť psancem

a tupen cizím, podlým hancem.

Než dospěl, bylo v Čechách smutno:

Zde Branibor a žoldák tyl.

Lid slzu v oku, v srdci rmutno;

krev ssál mu cizák ze všech žil.

Co nemoh’ v kořisť domů vzíti,

to mečem klá a ohněm nítí. –

Byl milostivým otcem lidu

a citům jeho rozuměl;

znal zlatem těšiť jeho bídu

a těchou plašit’ z nitra žel.

Co jací v světě byli králi,

ti všicci za ním v lesku stáli.

A Evropa si povídala

o českém králi učeném;

a světem létla o něm chvála:

„Co v Čechách v skutku, jinde snem.“

Ba, Vácslav Druhý byl král zlatý,

jenž záři nesl v palác, chaty.

Co jiní vedli ostřím meče,

král Vácslav učeností svou,

svým věhlasem, bez hrozné seče:

jej pro koruny jinde zvou;

již jásají i polské nivy:

„Ať žije král náš spravedlivý!“ –

Byl králem, jemuž rovno není,

nech dějů pročteš každý list.

Slyš, co děl kdysi v zanícení,

tak nadšený a láskou čist:

„Nuž, raďte, kdo zná lépe vlásti,

a já mu žezla dám svých vlastí!“

A jako mince jeho byla

vždy berný, těžký, čistý kov,

tak mluva jeho hlaholila

vždy plna slibných, zlatých slov,

vždy nadějná, vždy konejšící,

jak úsměv v jeho zbožné líci.

Ó byl on králem, děti milé,

jak granát, jenž má čistý lesk;

vždyť jeho snahy ušlechtilé

z Čech zaplašily všechen stesk.

On sluncem, andělem byl dobra

a národ jeho rostl v obra.

A rostl v obra v šťastném klidu,

tak milující, milován,

že znělo vlastí z nitra lidu:

„Ať žije Vácslav král, náš pán!

Ať paměť Tvoje neuhasne!

Buď zdráv, Ty velké kníže jasné!“

„Ať paměť jeho neuhasne!“

tak díme po letech my dnes,

kdy zase k staré slávě jasné

se budí znova město, ves;

kdy srdce tluče ve nadšení:

„Svět Čecha opět ctí a cení!“