Náš ztracený ráj.

Do prostoru se rozletěly světy,

kdy povstaly v převelký tvorstva den;

jaký to vír! tu mocnou páskou jen

upoután v dráze vesmír rychloletý.

Bůh přemýšlel a láskou světy svázal

a každé hvězdě věčnou vlasť vykázal;

pak z půdy zemské hrstku hlíny vzal,

utvořil člověka a ráj mu dal,

a chtěl, by k sobě přilnuli na vzájem –

dal jemu vlasť, a vlasť mu byla rájem.

Nezmizel ještě ráj z pozemských luhů,

jsme sirotci jen, z něho vyštváni!

v domova lůně přec jak vyhnáni

a plačíce bloudíme v mohyl kruhu;

když ty tu hyneš v slzách ponořena,

s rozťatým srdcem, steskem utížena,

mdlou rukou ptáče „volnost“ chytajíc,

a přec v ní s hrůzou vždy jen stiskajíc

otrocká pouta, smutná jatá krásko –

ty, vlasti drahá, jediná má lásko!