NAŠE BUĎ!

Praho má, Praho, čarovná snů krásko!

okouzlíš zraky, očaruješ hruď;

ty naše pýcho, srdcí našich lásko,

jak nemilovat tebe, nad vše, suď!

Jak bohyně se vynořuješ z řeky,

z vln stříbropěnných naší Vltavy,

v mlh modravých se vineš závoj měkký,

než jitro královnou tě pozdraví.

Tak plná's něhy, všecka ještě v snění,

pohádky luzné opřádá tě dech;

jak dítě usmíváš se v probuzení,

červánky zrůžovělá po údech.

Když slunce vzejde, v zenit stoupá výše,

jak koruny šperk plane nad tebou;

tvá krása roste, rozhlížíš se v pýše,

tak svůdná s majestátu velebou.

Vše leží vzdáno tvého u podnoží,

vlož směle nohu svoji na jich šíj;

slyš, chvalozpěvy jejich jak se množí:

Buď zdráva, Kněžno, kraluj, věrně žij!

Je žezlem dlaní tvých věž strmá Víta,

jak o trůn opíráš se o svůj Hrad;

tvá věrná stráž, jak do pancířů skrytá:

hle, Petřín, Vítkov tam, tu Vyšehrad!

Ruch města zdraví tě jak jásot davů,

sta věží kyne, loďstev stožáry,

jež shromáždila se tvém ve přístavu,

tvé kráse připíjejí poháry!

A večer západu když sype růže

kol skrání tvých jak věnec dokola,

tmy samet hebký stele ve tvé lůže

a baldachýn z hvězd s hora plápolá,

jak žádoucí jsi v siluetách štítů!

vln toužným šumotem zní řeky klín,

jak opěvali by tě sladce v skrytu

tví bohatýři hrou svých mandolin. –

Ó Praho, jak tě milujem, tvé děti,

ne, milenci spíš, na tě žárliví,

Ó kolikrát jsem stanul ve dojetí

nad tebou, o tvou slávu bázlivý!

Praho, má, Praho, čarovná snů krásko,

okouzlíš zraky, očaruješ hruď;

ty naše pýcho, našich srdcí lásko:

Ne, nepokoř se! Nikdy! Naše buď!