NAŠE CÍRKEV.

Na skále stojíme nad mořem

a vysoké patří nám nebe!

Se světci a anděly

jedinou tvoříme říši.

Není končiny země,

kde naše by nepělo plémě

a nejásalo nám vstříc:

Bratři! Bratři!

Voláme Credo! –

Sbor zazní hromový:

In unum Deum!

A zaplesáme:

Et Filium!

a miliony dopoví:

Et Spiritum sanctum!

Sanctus! Sanctus! Sanctus!

Dominus Deus Sabaoth!

A ti, kdož dávno umřeli,

dosud jsou mezi námi.

Aquin tu dosud učí,

Pavel oddanost hlásá,

Aloisu lilije pučí,

Jan Slovo vtělené jásá,

Filip veselost, František chudobu káže,

Petr se nevzdálil s vysoké pastýřské stráže,

a bělostné Panny jdou s palmami

a učí nás vítězit nad námi!

A v žalářích a na hranici –

ó, buďte pozdraveni, Mučenníci!

Rekové, kdož smrti v tvář se smějí!

Skřivani, již v spárech orlích pějí!

Orlové smělí, střelou prokláni,

letíte výš, kde vstává svitání.

Ó jak jsem rád,

že bratry smím vás zvát!

A Církev trpící, jež v ohni se pálí,

a Církev vítězná, jež s cheruby chválí,

a Církev bojovná, jež s tělem a satanem válí –

my všichni se koříme jednomu Králi

a jedné Matce Královně.