NAŠE DOBA.

„Vřelosti třeba nám, ne té, z níž fráze hloupá

prskavkou na chvíli až pod oblaka vstoupá,

však té, z níž teplo vyprýští,

když pro náš krb juž ne, tož aspoň pro příští.

V před mužnou vůlí jít, jež hlavy nepokloní,

když vítr mrazivý odkudsi zavál do ní –

a vlasť-li chce svou daň, nehledět na břímě:

Jak já jí krev svou dám, tak ona patří mně!“

Pak ještě cosi díš o matce, o dítěti,

a v nitru nejhlubším jak možno nevzkypěti,

když máť kdos udeří – a že je přec juž čas

o dobré právo své se hlásit jednou zas!...

A dí ti venkovan: „Nu chválím vás i řeč tu.

Je mnoho pravdy v tom, a když to všecko sečtu –

(a k uchu zdvihne prst a hlavou zakývne)

má každý s sebou dost v ty časy podivné.“

A přece druhý den, byť vydělal to ztěžka,

svou hřivnu „pro národ“ položit neomešká,

na školy, pomníky, na slabou kdesi hráz –:

„Nu, my to nezmůžem’ – snad dětem bude snáz!“