Naše hory.

Jak hlavy starců s šedivělým vlasem,

nad horou hora strmí k nebesům;

strážcové vážní, s čelem sterých dum,

vlasť nerozborným objímají pasem.

V mlčení stojí, ale přece časem

je rozhovoří lesa vážný šum,

že líce zjasní zachmuřený chlum,

a čela modrým zalesknou se jasem.

Tu zahledí se v dálku okem bdělým

v květnatých luhů pestrý polokruh,

k dědinám, městům, řekám stříbroskvělým...

I pohnou sebou, zahovoří temně;

jako by blažen druhu šeptal druh:

„Není-li rájem tato Česká země!“