NAŠE HRADY.

Ač v troskách, zříceny, ač skryl je vřes,

přec hrdě skrze mrak zří do nebes,

a v síních, kde zněl mečů třesk i číší,

duch ještě dávné slávy hymny slyší.

Jak volně proudil kdys v těch pyšných zdech

zvuk české rodné řeči se rtů všech,

kde mrtvé ticho budí krok náš nyní

a staré, šedé hradby břečťan stíní!

A tam, kde mech svůj prostřel zlatohlav,

se tísnil krásných paní šumný dav,

když při stříbrném svitu, tkaném lunou,

sáh zpěvák bludný v loutnu zlatostrunnou.

Již hlahol umlk turnajů i kvas,

cimbuří strmá pokryl zimostráz –

kde rytířů tlum pestřil se, teď v srázy

lišejník roste, křivá kleč se plazí.

A jestli čí zvuk zčeří pustý klid,

řeč cizí ozve se tu, cizí lid –

jak vlastní syn by tam již místa neměl

a v slze mu i tichý povzdech zněměl.

A přec ten každý kámen, každý hrob

co zbyl, dí hlasem velkých, slavných dob :

– Jen doufejte! Svit vzejde v jitru jiném,

a víra vaše mocným bude činem!

– Když nadšení vám vzpírá mužnou páž,

kdo říci smí, že poslední jste stráž?

Jak naše zdi, jež věkům odolaly,

hrad budoucnosti zbudujte si stálý!

– Ten zloba nezničí ni úskok, lež,

jak my zde čníme, čníti bude též!

Jen dochovejte vnukům hrdou sílu

a statnou pěsť a mocnou vůli k dílu.

– Ten rodný lán, ten oblouk českých hor

jim dejte v odkaz, k němu hrdý vzdor,

ať odpor zdrtí jeho blesky rudé –

a v domě svém pak Čech zas doma bude!