Naše hvězda

Nechť černý mrak mi skrývá jasné nebe

a zříti v dál mi brání šedá mlha,

nechť smutkem zrak mi vlhá

a chabost naše bolí mne, chlad zebe,

já věřím v tebe

a za všemi tě mraky přece tuším,

ó, tebe, která těchu neseš duším,

by neklesly, květ pod kročejem obra –

ty čarovná a krásná,

ty mocná tak a spásná,

ty naše hvězdo, příznivá a dobrá!

My spali věky za temna a noci,

jak smrtelné nás zavalily mdloby,

ni dechem se již ústa nezachvěla,

kol jak když jenom hroby;

leč ty jsi bděla,

tys zářila, až zbudili se Otci,

a tys je vedla kouzelnou svou mocí

z tmy v úsvit ranní,

tys zvedala a zlatila jim čela,

když za tebou šli pustou pouště plání.

Tys nad chyšemi plála,

kde rodili se první pěvci naši,

jichž dotekem zdroj vydává i skála

a mrazem uschlý kmen zas mladě raší.

Tys vlídnou zář svou slala

v komůrky chudé, o hladu a chladu

kde pracovali věštci naši velcí,

a kouzlila v snách květ jim rajských sadů.

Tvá přelíbezná záře

se spouštěla i mříží do žaláře,

kam – jatí orli – ukováni smělci,

jak na výsměch, že chtěli – marné vzdory –

ty naše rozbít okovy a svory.

Ty sílila’s nám ducha, srdce, páže,

ty chránila jsi naše přední stráže,

leč pak – když nebe potáhlo se mraky,

jak zloboh války rozpial po něm křídla,

ó, marně, marně hledaly tě zraky,

tys ztratila se, a nám srdce stydla:

kol nás i v nás jen temno, které děsí

jak příznak smrti. Což jsi opustila

nás, hvězdo naše dobrá? Kde’s, ó, kde jsi?

A tys nám plála v dáli. Nová síla

se vzdoru hnula v srdcích těch, kdo táhli

v boj za tyrana, jako blesk by náhlý

byl osvítil jim duše. A to ty jsi byla.

Tys vedla je, ty kývala jsi na ně,

až obrátili zbraně

své proti tyranu, jenž zachránit trůn shnilý

chtěl krví jejich; plála jim, když bili

se za svobodu naši, lidu k spáse,

sta strhala jsi pletich,

až po staletích

jsi na říš naši volnou usmála se.

Leč radost naše prchla záhy – běda!

Zrak zas již hledá,

kde záříš nám. Zda jenom se nám nezdá,

že volni jsme? Zda k tomu naše hvězda

nám svítila, by ještěr, na mžik tichý,

zas zved se plný pýchy?

Svobody slunce probudilo mízu

nám v kořenech, snět obalilo v listí,

leč v jeho teple – hmyzu

co procitlo též, jenž jak v nenávisti

nám užírá ty naše květy všade!

Kde kdo smí třísnit řízu

té říše naší mladé

svým posměchem a slinou! Volně klade

podkopy buřič pod valy nám! Vzdychá

dál na sta našich o hladu a trýzni,

co v nenasytné žízni

cpou jiní dosud měšce si i břicha!

Je říš ta naše, když z ní urvat kusy

smí soused náš a když v ní krčit musí

se jazyk našich otců ještě dosud,

jak za doby, kdy trhán byl z úst dětí?

Nač přál nám osud,

když od hor výkřik šlapaných dál letí?

Ó, v bolesti by musily a muce

se zalomit mi ruce

tak zoufanlivě, kdybych přestal věřit,

že třeba neviděná

a mraky zahalená,

jež nad hlavou se počaly nám šeřit,

dál bdíš a svitneš zas nám v pravou chvíli,

kdy třeba bude síly

a lásky, oběti a nezdolnosti obra –

ty čarovná a krásná,

ty mocná tak a spásná,

ty naše hvězdo, příznivá a dobrá!