Naše jaro.

Rozběhlo se ode mlýna

přímo z borku po hrázi,

zlaté vlasy teplý vánek

v nelad jemu rozhází.

Skřivánky má na tkanici,

juž je pouští nad vesnici

a popěvkem provází.

Kde jen dupne v milém spěchu,

fialek trs vyrůstá,

tisíc nitek, stvolů, listů,

vykouzlených do husta. –

Chceš-li, viz, jak zážeh v líci

Krása s Láskou vítězící

klesají si na ústa.

Pádí hájem, pádí polem –

zdali kde se zastaví,

jak ten rudý admirálek,

co mu víří u hlavy?

Pojď, Ó skoč mi do náruče,

ať tvé srdce na mém tluče,

z úst si pijme na zdraví!

Stojí – čekám –. Co to kutí

v trsu našich mladých lip?

Pod maličkou jeho dlaní

mízy plný prut se shýb'.

Zlomen. – Děcko řeže, měří...

nikdo snad mi neuvěří:

juž má v hrsti luk a šíp.