NAŠE LÍPA.

Hrom za hromem se burně honí,

jak neznala by bouře příměří,

sta ze mračen se žene koní,

sta přívalů se krajem roní –

do naší lípy kdy nám udeří?

Když přitrhnou tak ďasi k domu

a vichr drzý třískne do dveří,

když mladý štěp jen praskne v lomu –

tu v prvý mžik jen vzdechneš k tomu:

do naší lípy zda nám udeří?

Leč po chvilce již zvykneš vzteku

a oknem zíráš, kam bouř zaměří –

let na tisíc tu ční v svém vděku

ta stará lípa, odkaz věků...

Což do lípy nám někdy udeří?...

Zas vzejde den, kdy slunnou stezkou

hoch přijde k lípě s dívkou veskou,

tak ruku v ruce v lásky příměří...

a že pral hrom kdys v zemi českou,

to sotva kdo pak v jaru uvěří!