NAŠE MATKY.

Vy matky české, po dědinách skryté,

jak vlaštovičky jaré švitoříte;

tvář kulatá, byť rozvlněna vráskou,

vždy rumění se nejteplejší láskou;

kdo v oči hledne pod vašimi víčky,

jak pohleděl by v noci na hvězdičky.

Když o andělu české dítě slýchá,

že v noci k dětem kloní hlavičku,

že zlaté sny jim do hlavičky dýchá

a zulíbá je měkce na líčku:

jak v mysli dětské anděl ten se zjeví,

má maminčinu hlavu překrásnou!

Ti snové lepí k stáru nezhasnou

a chorým srdcím vždycky pouleví.

Když vykreslí si zádumčivá duše,

jak čekávala tenkrát u dveří,

skráň zahalenu majíc do loktuše

a pod ní věnec lesklých kadeří,

jak dítě měkkým přivítala slovem

a zulíbala svého okáče –

v té upomínce k stáru o samotě

si trudná mysl dětsky zapláče.

Když vzpomíná, jak pro své děti pouze

den za dnem znala pernou lopotu,

a když pak přišel večer v sobotu,

jak děti tiskla dlouze tak, ach, dlouze...

Jak v noci pozdní, časně na úsvitě

své dlaně tvrdé, plné mozolů

výš k nebi zdvihla, aby její dítě

v tom světě širém žilo bez bolů,

by Bůh je chránil, až se hlava její

tam na hřbitůvku navždy uloží,

by nespávalo nikdy na hloží

a nebloudilo světem v beznaději:

v té chvíli člověk zaletěl by v dáli,

až tam, kde leží nízká mohyla,

a tebe zas by, hlavo rozmilá,

chtěl vyhrabati jak to siré robě

a na tvých prsou požalovat sobě!

Nám česká matka čela mladá ková!

Že přestáli jsme bouři staletou,

i její tklivá dokázala slova –

ta v činy velké teprv rozkvetou,

vždyť je v nich láska, která pouze spasí,

jíž ve světě je bědně maličko,

jež mocnější je hesel hlučné krásy!

Ó, prostinká ty česká matičko,

co léků divných člověčenstvu hlásá

již věky v knihách rádců moudrých tlum-

a tvoje dobrá hlava šedovlasá

by radu pravou dala národům!