Naše poesie.

Všem národům proud poesie plný

bůh prýštit nechává. O jeho vlny

ať národ sám se dělí. V divém shonu

my naryli jsme tisícerou stůčku,

by každá prsa měla po potůčku,

a zředěn proud žilami epigonů

se vleče. Běda chabým vnukům, běda,

jimž osud hrdiny za otce nedá!

Bůh skýtá poesie zlatohlav;

ať národ oň se dělí. Hlučný dav

na skvostné laty roucho nám roztřepil,

a každý na hadry si cetu vlepil.

Nu žebrák zpívejž! Vyzpívá si chleba,

a plaší písní strast, co krev mu střebá.