NAŠE POLE.

Kam dohlédneš, jdou dlouhé řady polí,

z jablůněk přečnívají střechy chat.

Lid zachutnal ti země drsnou solí

a ty jej musíš, musíš milovat...

Je krásné růsti na domácím poli,

v též prsti, pod týmž sluncem laskavým.

Být množstvím, jehož stejně šumí stvoly

hovorem věčným s dávným Bohem svým.

Být množstvím, jehož dobrota jest tvojí

a jehož smích a pláč i zamlklost je tvou.

Tě víra v život stejně s nimi pojí

a citů úponky se stejně pnou.

A stejně z prsti kořeny tvé ssají

chladivou vláhu dřímajících sil.

Tak všecka srdce stejná přání mají:

vzít boží pokory i moci díl.