Naše řeč co vdova v nestateči

Naše řeč co vdova v nestateči

Dychotala o prostitele;

An ty's jak rek statný uměle

Přeťal pouto její mužnou sečí.

Ej jak tobě díky vřelé svědčí

Majíc bobek slávy na čele;

Kloníc hlavu v záři zardělé

Úsměvem co bohyně ti vděčí.

Zásluh těch ti nemůž odníť žádný,

Milovaný otče Jungmanne;

Ty si's uzdil pomník věkovládný.

V dobách slastí, v dobách hořkých strastí

Národ tobě vděkem poplane,

A tvá paměť zajde jenom s vlastí.