Naše řeč.

Jak oslaví tě písní prostou lesku,

jež zaznívá jen v dobách slz a stesku,

zpěváček český mdlý a chudičký,

ty zdobo nádherná a pýcho naše,

jež lidu mému dalas mesiáše,

ty mluvo sladká mojí rodičky?

Kde slov nabrati pro to citův moře,

kdy vzedme vlnou blaha se i hoře?

Ty materštino, řeči moje vroucí,

tvůj slyším ševel ve svém srdci tlouci,

jak v rodném místě známý s věže zvon;

tvé zvuky drahé, jež mou hrudí třesou,

mi nevýslovné blaho ráje nesou,

a v slasť se mění každý srdce ston.

Ty řeči vlídná, věčný štěstí zdroji,

kdo z tebe pije, všecky touhy skojí!

Tvůj slyším šepot ze rtů nemluvňátka,

jež k sobě tulí v tajné slasti matka,

když první slovo vznikne nesmělé!

Zazáří oči dítěte i matky,

i otcův mračný zor se mění v sladký

a radosť zazní v jizbě veselé.

A slovo k slovu v myšlénku se splétá,

až zahlaholí první dětská věta.

Oj, jak jsi líbezna, jak něžna, krásna!

Jak slunce skvoucí, jak studánka jasna

jsi, mateřská ty zlatá řeči má!

Když první lásky první klíčí květy

a v mladém srdci nové rostou světy,

a dětský věk se náhle vydřímá:

tvá zaznívají líbezněji slova,

nežli ta letní píseň slavíkova.

Jak velebna jsi ve svém prostém šatě,

když kolébáš se v klenby chrámu svaté:

ať zachovává lid svůj Hospodin!

Teď žalm se zbožný od úst k ústům nese

a zástup uklání se v hoři, v plese,

s dceruškou otec a s matičkou syn.

I žebrák bědný v neumělé sloce

si otčenášek český zašepoce.

Ó, tak jsi mocna jako vichrů příval,

když tokův tvých se nádherný proud slíval

kdys od úst našich českých Zábojů!

Ej, každé slovo bylo mečem, pěstí,

avšak i míru hebkou ratolestí –

Čech vítězíval také bez bojů!

Zněl český zpěv jak s vozů Táboritů,

tak v pyšných síní lepotvárném krytu.

A bohata jsi! Širé plodné pláně,

hluboké démantův a zlata báně,

křišťálná citův a ponětí říš!

Ochotna sloužiti jsi srdci, duchu,

myšlenek našich každičkému ruchu,

nás z hroudy zemské k světu povznášíš!

Ó materštino, královno i služko,

národa mého nejvěrnější družko!

Přec vyštvali tě, popelko ty vlídná;

jen v místa poroby směl, chudá, bídná,

tvůj podvrácený uchýliť se krok!

Do síní hrdých palácův i hradů

a na balkony, do myrtových sadů

se drzým slovem cizí vetřel sok!

Jen ve vesnické chudé naší chatce

tvá slova zněla bolestně a sladce.

Dvě století! A přece hudbě tvojí,

ač v koutě šeptala jen píseň svoji,

nemohl národ odolati víc;

on pohnut vědomím své těžké viny

šel tebe hledat dcerami i syny

a s českou písní pospíchal ti vstříc.

On vyvolal tě z chatek na výsluní,

kde pýcha tvá zas po královsku trůní.

Ó líbezná ty věčná spáso naše,

jež lidu mému dalas mesiáše,

ty drahá mluvo mého národa!

Ó bratří, jen ji věrně v srdci noste,

ať její česť i lesklá chlouba roste –

a věčná bude Čechám pohoda!

Ty řeči česká, mohutná i sladká,

tys naše královna i naše matka.