NAŠE SVATBA.

Nepůjdeme do kostela,

až se budem brát,

vždyť jsou dávno svými zcela

naše duše, naše těla –

nač je tedy Pánem Bohem

legitimovat?

Do kvetoucích lučin můžem

za poledne jít,

a když ďábla nepřemůžem,

staneme se ženou, mužem,

bez formulek, kterých nezná

prostý lidský cit.

Poduškou nám země bude,

stropem obloha,

svatebčany květy rudé

a my budem šťastni všude,

kde svou lásku posvětíme,

třeba bez boha.

Místo varhan cvrček může

při oddavkách hrát

a ty, krásnější než růže,

vezmeš v náruč svého muže,

aby musil všecko dáti,

když chce všecko brát.

Všichni ptáci zazpívají

nad hlavami nám

o dvou šťastných, kteří k ráji

z květů země odlétají

navždy svoji, ale každý

svoboden a sám.

Až tu píseň, moje milá,

zítra budeš číst,

zavýskni si, rozpustilá:

Stokrát v kostele jsem byla

a teď půjdu do přírody

pro oddací list!