Naše vánoce.

Jen s divným citem, svátky milé,

vás možno letos uvítat;

ne, nejsme, nejsme bližší cíle,

líp těm, kdo v hrobech mohou spát.

Vše v nejistotě vře a zmatku,

vše rozvrat jest a úpadek,

vše zápalnou jen tvoří látku,

z chaosu vstává nový věk.

Stran tisíc! – Vášním žádné hráze,

řev boje vzduch kol proniká,

vše ideály – prázdné fráse

a zvetšelé sny básníka!

Co prorocky z úst věštců znělo

a chvíli mohlo naděj vlít,

že může volné, lidské čelo

se hrdě k hvězdám povztýčit,

že trochu proniklo již světla

i v nejtemnějších srdcí kout,

vše drsná skutečnost v ráz shnětla,

děl rachot dál zní i chřest pout!

Co chvějící se dojmy ruka

na stromku svíčky rozžehá,

do duše střelba hrůznozvuká

v sluch sněžnou plání zaléhá.

Co dětí našich tváře svěží

pod stromkem blíže k sobě lnou,

stoh mrtvol kdesi v krvi leží

pod sněhu plnou oblohou!

A lidé jsou, a stejně cítí

a musí trpět... Ký zde taj?

Ne; lidstva nejkrasší sny řítí

se dneškem v nic, jsou stará báj.

Neb jestli proto měl se zrodit

v jesličkách věčné Lásky Syn,

čím přišel lidstvo vysvobodit?

Čím zaplašil s čel, s duší stín?

Naslouchám v dálku. Noc je tichá.

Co může člověk? Vteřiny

to děcko? Jeho velkost, pýcha,

míč v rukou sudby nevinný!

Naslouchám v dálku. Kdesi cinká

zvuk zvonců, sněhem utlumen;

tmou příští jest. Jen upomínka

to zpívá věříc v nový den.

Kde beznaděje tma – se šeří,

a to se cítí hluboce,

duch lidský, staré dítě, věří

na příští, lepší vánoce!

Zní nový hlas: „Boj musí býti,

kam dospěti lze bez boje?

Boj sama podstata je žití,

bez boje není úkoje!

Ba, docela jsou farizeji,

kdo hlásají zde stálý mír,

o blaha svého píď se chvějí,

jen bojem vzrůstá bohatýr!

Zde silný jako slaboch vstává,

kdos vítězí, kdos podlehne,

jen odvaha když štítem mává,

vvpřed pochodeň si zažehne!“ –

Však otázka tu vždycky zbývá,

zda v skutku slabší byl, kdo pad’?

Vždy nejslabší je ten, kdo zpívá,

ten nejdřív ubit odevšad!

Což o jednoho! Ale celý

když národ v smutnou sázku dán?

Bůh ví, zda by se zastyděli

ti, kterými byl zakopán?

Ti, kteří v planém žvástu chtějí

být jeho soudci, lékaři

a v tlachu svém o beznaději

jsou štvací jeho ohaři?

Naslouchám v dálku... Noc je tichá,

jen zlaté hvězdy nebem jdou,

v sny lidstva míru Ježíš dýchá,

on světlo, v boj se utkal s tmou.

Zas nový důkaz, boj být musí,

i skláním hlavu mlčky již,

za jesličkami, hle, stín kusý

na zdi a zemi kreslí – kříž!

On děl: „Jej vezmi na svá bedra,

jdi dále, jak já dál a dál,

nes tíhu dne a tíhu vedra,

zde bláh, kdo věřil, pracoval!“

– To doznělo kdes v zvonků znění

a ve rolniček cinkotu,

já hleděl však již v zoři denní

a chtěl jsem vstříc jít životu!

Zář pomalu se prodírala

z tmy plné, husté, půlnoční,

co na dně duše umírala

mi slední píseň vánoční.

Já silný vstal a plnou pěstí

se v hrdé srdce uhodil:

Kdo vskutku silný, věří v štěstí,

jen silným Bůh se narodil!