Naše víska v chudobné hor skrejši

Naše víska v chudobné hor skrejši

sotva asi komu z daleka je známa,

přece jest mi ze všech nejmilejší,

co jich rozkládá se vůkol pod horama.

Vždyť je moje! Ač i v jejím lůně

nevyprysk’ můj první dětský smích,

přece po ní srdce moje stůně,

po těch nahých skalách, po lesích,

jejichž ticho často kolébalo

snů mých touhy, nadějí mých stopy;

na sta písní v ňádru tehdy spalo

a jen zbytkem v některé se topí

bludná paměť – jak jsou v srdci mojim,

tak je do českého verše strojím.