Naše výstava.

Kdys v české matky loktech dítě spalo,

jak růžné poupě v keři mile, smavě,

a matičce se o něm snilo, zdálo,

ke svého národa že vzroste slávě.

I živila je dechem lásky svojí,

je k srdci tiskla v běd i strastí roji,

jež často hrozily mu dobou zlou.

A láska matčina, ta všemohoucí,

je mysli, slov a činů pílí vroucí

hle, vypěstila v bytost velikou.

Ji ověnčila českých luhů květy,

na úběl čela vtiskla nadšení

a hlahol české mluvy vdechla v rety.

Však znáte Ji, jeť v slávy znamení

teď geniem, jenž zdobí vlasti chrám.

A z blízka, z dáli sterý krok teď chvátá,

ni moře jek mu cesty nezastaví,

a ve všech srdcích jedna touha vzňata,

chtí chloubu naši spatřiti ty davy,

Jí upřímný a vřelý vzdáti hold. – –

Ať zří Ji boháč v přepychu a lesku,

ať prostý muž, jenž vísky zná jen klín,

ať drotar z Trenčína sem našel stezku,

ať z Kolumbovy říše český syn:

všem zarosí se oko slzou lásky,

již v démant změní záře nadšení. –

Buď zdar Ti sterý, českých krajů dítě!

Tvé slávy zář nám zory na úsvitě

i večernice sešle zachvění.

A ve Tvém svitu, lásce, svorné práci

nechť sterý ještě vzplane český květ,

jenž nevadnoucí hojným plodem splácí

své matce – vlasti – lásky svatý vznět!