NAŠE VZKŘÍŠENÍ.

Lazarem mrtvým náš národ byl

a spal tak dlouhou, věky dlouhou dobu:

náhle však procit’ a vzmachem sil

odvalil kámen svého hrobu...

Kráčíme životem v nadšení,

zříme, jak nivy krásně kolem kvetou,

jakoby podruhé zrozeni

chceme spět za národů četou.

Tělem chví touha zas plamenná,

pro díla velká statni jsme svým svalem,

duše v nás plápolá nadšená:

myšlének oř ať letí cvalem!

Leč v bujném mladých sil proudění

v nás náhle cos’ se ozve každým časem,

v odvahu, hrdosť a nadšení

mísí se bázeň temným hlasem.

V ruchu a bojovném jásotu

svou trudnou vzpomínkou my chabnem znova;

jeden hlas volá nás k životu,

v hrobu klid – duše Lazarova!