Naše zbraně.

Nechať osud přilby k čelům,

v pěsti meče nedal nám,

přece nejsme nepřátelům

za míč dáni k mrzkým hrám:

máme na ně

mnohé zbraně,

jež nám ukul Tvůrce sám.

Za přilby nám skráně dány,

tvrdé jako žuly hor,

které snesly věků rány,

věky stačí na odpor,

dokud k nebi

české lebi

bude týčit mužný vzdor.

Marně budou kopím vrazi

v pancíř našich prsou rýt,

neprolomí, nerozrazí

ocelový ňader štít,

dokud vřelá

srdce, smělá,

za ním budou věrně bít.

Máme také na obranu

v ústech jazyk, živý meč;

on má břitkou, skvoucí hranu,

jasně zvoní v ducha seč,

on se práva

dovolává

pro mateřskou sladkou řeč.

Máme ruce, ty ať tvoří

divy v píli horečné,

proti hltavému moři

staví hráze bezpečné –

dělné dlaně

naše zbraně,

práce heslo válečné.

Jen ať každý v řad se staví,

kam ho volá bratří hlas,

žádná zbroj ať nerezaví,

z pochvy skočí v pravý čas –

potom z boje

české voje

odnesou si vavřín zas.