Naše země. (I.)

Až nad planetou naší ztroskotanou

a dávno schladlou, výheň trusek, škvárů,

se zastaví ten cherub, v slunce žáru

jenž vodíval ji drahou mlhotkanou;

tmy uzří, černé prapory jak kanou

na město vymřelé, kam genij zmaru

chrst’ zhouby číš, skrz rudou uzří páru

tu planety tříšť ztrácet se v hloub stranou.

Tam býval život! nezavzdechne ani...

Zda na jinou se hvězdu přestěhoval,

či nadobro zhas’ všady, pro vždy zmizel?

A věky tryskalo přec jeho plání,

vřel, kypěl, smál se, nač se obrozoval,

by smrti anděl zas jej v žatvu sklízel?