Naše země. (II.)

Ó v jaké sýpky Věčnosti a k čemu

jej svážet, kde jej znova nechá klíčit?

Či může Bůh, jenž život jest, jej zničit?

Zda v posměch by se nedal tvorstvu všemu?

Kdes život spí, dát jenom křídla jemu

a začne rašit, plát, se v světlo týčit

a září i duh barvami se líčit

od pólu k pólu, k moři bezednému,

tu z lásky těch, jež shltla druhdy země,

vzplá nový oheň slunce vyhaslého

a silnější, jímž hluchý škvár a slepý

pocítí lásky žeh, se zachví jemně

a v hymnu světa znova vzkříšeného

vzplá, aloe květ, nový, velkolepý!