Naše žití.

Po bouřném moři vetchý koráb letí

a prudkým zrývá chvatem hladinu,

že vichrem brzy k nebes výši stoupá

a brzy klesá v děsnou hlubinu.

I praská stožár, plachta stržena –

však maják nikde; hvězdy v hrůzný mrak

se skryly; lodník zří, jak tůň se již již

rozevírá – a k nebi pne svůj teskný zrak.

A prudce letí koráb jako šipka

po moři úskalím vždy dál a dál.

Již narazil; – jak vzdálen ještě cíle –

a jmění, život pohřbil v lůně skal.

Znáte moře, znáte koráb vetchý

i úskalí ve víru života; –

patřte k nebi, pokud ještě jasné:

pozdě již, kdy loď se troskotá!