NAŠEL JSEM SE!

Stržena rouška – náhle prchnul sen!

Jak smrt by sáhla, sedím poděšen,

se zrakem zjitřeným a chvějícíma rtoma –:

„Jsem já to, já? – a zde v těch stěnách doma?“–

Naslouchám, odkud odvěť zahlaholí. –

Však slyším hukot těžké hlavy jen

a srdce – srdce bolí!

Což nejsem mlád víc? Což již přesněn ráj?

Vždyť než jsem zasnil, byl přec květný máj

a zem i nebe dýchaly mi něhu! –

Kde je můj máj? – Vždyť plno venku sněhu,

tam noha dupe po umrzlé roli,

zde hlava v jíní má jak stará báj,

a srdce – srdce bolí!

Chci sebrat se a myslím dál a dál.

Což žil jsem život, či se mně jen zdál?

Vždyť zdá se mně, že k velikému dílu

jsem velkou vůli měl a celou sílu –

kam teď jen vzhlédnu – kvítí cizích polí,

jsem žebrák jen a chtěl jsem býti král –

a srdce – srdce bolí!

A vím, že jsem chtěl také šťasten být

a sluncem v okeán se lásky vpít,

že chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky –

ach bože, bože – kde to moře lásky!?

Sám sedím zde a trapné u nevoli,

zrak pustý v pustém hledá koutě klid,

a srdce – srdce bolí!

Hej jak ta bije ve zimničný sluch!

Tam venku po ulicích bujný ruch,

tam masopůst si víří v městě dole

a smích a hřích se točí v šumném kole,

tam láska, mládí skočnou vyšveholí –

mně smutno, k smrti smuten je můj duch

a srdce – srdce bolí!