Našemu starému písmáku.

Ó, nepochybuj! Tvoje paraboly,

v nichž perla pravdy stajena vždy dřímá,

v nichž brzy Jan lká, brzy Matouš hřímá,

neb Lukáš s Markem moudrosti chléb drolí,

ty jistě vzrostou v srdcí našich poli,

jak na stéble když zlatitý klas klímá!

Ó, nepochybuj, mluv jen stále zpříma

a v Epištolách svých hoj, kde co bolí!

Že tu a tam tvá slova kárající,

jež zvykla mluvit s nepokrytou lící,

jsou uvítána šklebu černým křídlem –

nač výtky činit? je to prvý případ?

už v písmě psáno démantovým rydlem:

že neradno jest komus perly sypat.