Našemu Švýcarsku.

V srdci naší Moravy ležíš, divný kraji;

sám se srdci podobáš vniternými taji:

Jako srdce v člověku stálým bije tepem,

proskakují prameny tvojím skalným sklepem,

tak i ve tvých komorách koluje a běží

životná krev přírody – čistá voda svěží.

Kdo – jda cestou podél skal – po stěnách se dívá,

netuší, že za nimi podsvětí se skrývá

dávnověkých útvarů mohutných a jemných

pod klenbami skalními, v labyrintech temných.

To ten kras náš moravský, do něhož vás vedu!

Hornatina lesnatá, obvyklého vzhledu

na pohled se neliší od přemnohých jiných.

Strpení! – Jen vkročte tam do těch hvozdů stinných,

vstupte do té tišiny s hlubokými žleby

rozervaných skalisek vyvztyčených k nebi,

nad nimiž jsou nebesa uzounkým jen pruhem.

Budete jak sevřeni čarodějským kruhem

těsnin, úžin, souskalí, visutí a strží,

balvanů, jež zázrakem ve vzduchu se drží –

Hleďte v otvor příšerných vodních propadání,

do nichž hrůza člověku přistoupiti brání.

Co tam všude předivných jeskyní a slují!

Jak se prací pravěků očím ukazují

chrámy, síně, prostory s báječnými skvosty,

rozsedliny, trhliny, pilíře a mosty!

Co tam velkých vodáren, děr a dolin děsných

pod povrchem veselým bujných pásů lesných.

Vidím v duchu dosavad příšernosť i vděky

skalisek, v nichž síla vod lomcovala věky,

podmílala, hloubala, řítila i rvala,

tvořila, až krajině tvářnosť její dala.