Našemu žití.

To žití hřbitov zapadlý

kde ve astra se pliseň mění,

ve blátě sníh je napadlý,

je kamenem jen zapomění.

A květy, jež nám podává

dech jara, něhu dívčích těl,

jsou jedem, jenž nás okřává

by na vše člověk zapomněl.

Na světě žijem ke dni den,

ve slunka aureoli jase,

než poznáme však žití sen,

dál putujeme odtud zase.

Hvězd zlatých velká rodina

všem stejným jasem cestou svítí,

však člověku jen slední hodina

rubášem pouze z téhož kvítí.