Naší konopce.

Ty živý zvonku naší zahrady,

jenž, sotva den se vzbudí k životu,

na římse okna nebo na plotu,

na šedé zdi neb na ořechu starém

svou píseň v jitra jako v západy

si tikáš klidně chládkem jako žárem;

ty nevíš, čím jsi v naši samotu!

Ty okřídlený duchu těchto míst,

jak pírko lehký ve křidélku svém;

vždy zastavím se v chůzi pod jilmem,

kde těkáš mezi hustou travou svěží;

a písní tvou se chvěje každý list;

ty v let – a hloh za tebou květy sněží,

kol zlacen celý jitra úsměvem.

Co asi říci chce tvůj krátký zpěv!

Je štěstí v něm nad tvými mláďaty,

nad vesnou smavou s listy, poupaty?

Či pouhý, prostý je v něm ševel žití,

jež rozlévá se v miliony cev?

Tvým hlasem, v kterém jaro slyším zníti,

chce život mluvit tvary bohatý?

Jeť ovšem krasší píseň slavíka,

a mnohem sladší nápěv zpívá drozd,

že blahem rozchvěje se starý hvozd;

však stejným vděkem, tklivé ptáče sadu,

se nápěv tvůj mé duše dotýká,

jak rolnička on zvoní v čistém spádu,

tak nehledán, tak dětinný a prost!

V té nekonečné zvuků směsici,

jíž zvučí niva, les i stráň i sad,

tvá klidná nota musí rovněž hrát;

ba nebyl by bez tvojí písně celý

ten všehomíra koncert zářící!

Ó zpívej dál, ty snílku osamělý,

já vděčně vždy ti budu naslouchat!

V tvé měkké hnízdo rád bych patřit chtěl,

neb něco v žití rozruch divoký

a v nevražení, záští, útoky

my společného máme, ptáčku sladký;

že zpěv náš stejně světa sadem zněl,

že upřímný byl, stálý, byť i krátký –

pak radost tichou a klid hluboký.