NAŠÍ KŘÍŽOVOU CESTOU.

Vstal z lůna Velké noci, k žalu narozen,

syn její, stinný olbřim, věků Velký pátek.

Vlá, přes půl zeměkoule přehozen,

však od konce své dráhy na počátek

zpět v kruhu zdá se hnán. Ač chvatně létá

jak rána výstřelu, ač hltá dny a léta,

přec plíživě se dlouží chodem vlečným,

z chvil do chvil táhne prokletí a hoře,

ač nepřehledný, jako v mlhách moře,

se zdá být nekonečným!

Toť černý světa den, toť smutku přísný svátek.

Vzdor v silných duších kloní nalomené žezlo

své v sebe důvěřivé vůle a své pýchy;

zrak, byť i slzu zapřel, zírá ve zlo

jak v zákon osudný a čte v něm světa hříchy –

své, lidstva hříchy, ba i nejbolnější

ty hříchy bludných synů národa

k svým vlažných, v klidu pro tep vlastní krve hluchém,

a k cizím vznětům lnoucích zaníceným duchem.

Tůň stojatá však sebou hnula ze spoda,

taj svědomí se zdvihá na svit vnější,

a z hloubi ňader touha: káti se.

Hle, v mračném přítmí v šedém obryse

ční kříž, mře na něm Kristus umučený,

jenž hříchy snímal, odpuštění šířil

a Boha s člověkem svou láskou smířil.

Hle, pod ním klesá matka, hořekují ženy;

proud mužů nesčetných se hrne blíž jak řekou,

a všichni hrubé kříže na svých bedrách vlekou,

jdou k utracení svému, poctivci i vrazi –

vždyť Vykupitel sám pní mezi lotry dvěma! –

Jdou křížovou svou cestou, bičováni, nazi,

hruď nemá dechu, ústa vyprahlá jsou něma,

jdou na Golgatu. Pod ní šerým dolem

tu, tam se bělá město, křoví kryje vísku,

kdes v dálce žároviště dýmají. A kolem

lid veškeren – i jest ho jako v moři písku –

má po vší zemi Velký pátek, velký půst;

ni matka nemá, co by od lačnících úst

si utrhla i dala hladovému děcku;

vše padlo v oběť chmurné slávě doby,

všech duše trpí lidsky, těla po zvířecku...

Kol smutek v myslích všech, kol v srdcích Boží hroby.

Všem na hlavy se popel pokoření práší,

a na všech plecech visí roztrhaná roucha,

neb na šlechetníka jak na padoucha

se těžká metla Boží trestem snáší.

Vzduch kvílí, vzdychají v něm pašijové zpěvy,

a beznadějnost jak se k Bohu modlit neví.

Kol v polích vychudlých, kde hruda hrudu střídá,

se klopýtavě pachtí za svým pluhem bída,

smrt s hejnem havranů si k setbě líchy hlídá.

A jak tam brázdami kru země oráč kruší,

pluh lítosti se zaryl do trnoucích duší.

Kde všichni trpí, všecky bolest v jedno pojí,

všech srdce sblížila se trýzní stejnou,

v nich bije velký soucit, z nenadání zvídá,

že sám a sám jest mocí blaze čarodějnou,

jež smutky potěší a rány zhojí.

Zas oko vyschlé slzu nalézá, a ruka

se touhou chví, by měkce pohladila

skráň spolutrpícího, jehož muka

jej s těšitelem sdílně pobratřila.

Jak na bojišti přítel s nepřítelem

si rovni jsou, kde sklesli zraněni,

tak lidskost lidi druží v světě celém –

a národnost zas národ činí jedním tělem

a duchem jedním! V jednom prameni

proň čerpá nápoj žití nového! – Ó, víro

ty nejkrásnější! Zaleť v země šíro,

sleť k nám, kde osiřelá česká půda

si žádá díla lásky dětí svých;

by nezbujela jedovatá zrůda,

leč zdravá žeň jí vzešla z plodných lích!

Hle, mnohý již syn ztracený se vrací,

práh domova tu líbá u noh otcových,

své zemi mateřské svým srdcem a svou prací

se vzdává, potem dělným smývaje svůj hřích,

a v marnivém se strachu neobrací,

zda nešklebí se za ním cizomilův smích.

Dej nám, ty víro, dej nám vykoupení,

dej zapomenutí nám svých i bratří vin,

vlij v číš nám sladkou milost odpuštění,

ať napojí se douškem na smíření

druh s druhem, s domovinou světoběžný syn,

ať s bytostí nám vlastní, pravdivou a prostou,

zas všecka srdce, všecky tužby naše srostou.

Ať za pašijí po své kajicnosti němé

v té půdě svojí s plesem poklad nalezneme:

svou spolnou vůli, spolné nadšení

o krasší zítřek! Ať náš Velký pátek mine

jak nám, tak světu! Nechať z noci stinné

svit slavné zoře vzplane! Ať nám z rána kyne

den Vzkříšení!