Naši legionáři.

V hrom bitev šli vždy s čelem vztyčeným

a v duši víru ve spravedlnost svých snah,

byť po domově stesk a touha k svým

jim srdce svírala v neblahých předtuchách...

Toť jak by starý Tábor ožil zas,

duch reků slavných husitských se vzbudil dob:

svět celý v údiv uvádí a žas

ten pohrdaný národ jak nejnižší rob.

Vše v sázku dáno, i krb rodinný,

jen k tobě, vlasti, zbývá láska bezmezná,

jíž všechny žití svého hodiny

rád každý věrný národa syn v oběť dá.

Když slunce nad polem vzplá krvavým,

tu leží ti, již neuzří už drahou zem...

a přec jich líce čímsi jásavým

jsou rozjasněna, nejblaženějším jak snem...