Naší naději.

Jak zralý klas v hruď matky země setý

k vám ukláním se dnes, vy outlé květy,

z nichž na skráň vlasti, kde teď bují hloží,

čas bohdá vínek krásných činů složí.

I zřím vás duší růst a kvésti tváří;

zrak zadumán v kraj milých tužeb září,

sny krouží kolem hlav včel zlatým rojem,

a srdce buší v prsa síly zdrojem.

Když zírám na vás, mladí bohatýři,

jak čelo klene se a prsa šíří,

jak tuhne paž, a hvězdou zrak se jasní,

jste každý zvlášť mi jara vonnou básní.

Jak luzně kyne z rudých poupat retů

ta česká mluva plna svěžích květů,

ten krásy proud, ten skvostný pohár léku,

a choral práv a hymnus sladkých vděků!

Nuž proputujte každý dům a pole,

vy naší slávy mladí apoštolé,

a zbuďte vše, co jato spánku tíhou,

své mysli perutí a činů knihou.

Ó zbuďte lid a plašte bludu mraky,

by ve svůj ráj, jenž střežen hněvu draky

a meči katův, šťasten přišel zpátky

a sourozenci byly hrad a chatky.

Co činu orlům nedaří se více,

to učiň myslí vašich holubice;

a vsaďte pak, až zloba křídla schlípí,

na osamělý hrob můj snítku lípy.