NAŠÍ RODINĚ

Šedivá mračna po nebi táhnou,

studené větry po poli vanou,

kamkoli dechnou, kamkoli sáhnou,

lupénky s poupat jarních kanou.

Šedivé mraky nad námi letí,

studené větry z ciziny šumí...

Matka nám bloudí u prostřed dětí –

žádné, ach žádné jí nerozumí.

Žádné již v srdci koutečku nemá,

kde pravý muž své poklady chová, –

matčina bolesť a prosba němá

najde jen prázdná, studená slova...

Oj děti, děti, hleďte si matky,

žár v nitru svém jí vzněťte svatý!

Jeť chladný svět, i se všemi statky,

hruď chladnou háv-li kreje zlatý!

Ale kdy v chudé prostinké chýži

mzdu svoji synek milé dá matce,

ach tehdy srdce srdci se blíží,

v objetí vroucím spočinou sladce!

Však za to hrozno, v cizině chladné

tak jako psanec krýt se a tajit,

nemíti jména, matičky žádné –

kde síly dojdou, klesnout a zajít. –

Za matku všechno, – krev, duši celou –

sladký pak oddech pod vlastním krovem.

Oj, děti, matičku osamělou

nenechte umřít studeným slovem.