„NAŠIM“ NOVÁČKŮM!

Vojáci, vojáci! naše drahé děti,

radost a pýcha je na vás pohleděti;

pěkně, ej, urostlí, javor u vody,

na vojnu jdou si, jak chodí na hody.

Vesele zpívají, čapkou zamávají:

„S bohem náš domove“, oči ohněm hrají,

„však my tě nedáme, pevný jsme hrad“,

krok jejich o půdu duní jako mlat!

„Jen ať se osmělí naše na hranice,

jen ať se odváží, buď jich sebe více,

sežnem je na zemi, smetem s podnebes

jako klas při žatvě, lehnou ani hles.“

„Pod naším praporem jako lvi se rveme,

jedno nám, vítězi, žijem-li či mřeme;

však prapor nad námi nepřestane vlát,

z mrtvých ruk za námi zachytne jej brat!“

„Vojenský život je veselý, nás řadí

pluk co pluk, co jich je, samí kamarádi;

hudby a pochody „ráz“ jdem, pějíce,

vyběhnou za námi, města, vesnice.“

„Ba i ten pohřeb náš v smutku veselý je,

hudba hra dojemně, četa mašíruje;

„civil“ se stavějí, panny suší zrak,

že jen ten mrtvý se sotva zdrží tak.“

„Nad vše pak krásnější, na válečném poli

hrdinně se zbraní padnout ve zápoli,

s ranami ze předu v reků řad se klást,

s vědomím: za národ, za svůj, za svou Vlast!“ –

Vojáci, vojáci, naše drahé děti,

radost a pýcha je na vás pohleděti;

jak panny urostlí, jabloňový květ:

„Pán Bůh vás provázej! na vojnu i zpět!“