Našim utrhačům.

Když na cti nám utrhá nevěrcův ret,

jenž jed pro vše Kristovo chová,

a zříme-li šklebit se na nás ten svět

my sluhové Božího slova; –

když Řím, tento čtverák vždy bujarý,

své šprýmy si z „pastorů“ tropí

a dí-li, že za pruské tolary

jsme odvrhli české své kopí; –

a vlastenci dětinští tupí-li nás

a ty naše Véghy a Blažky,

když věříme, národ že povznese zas

jen práce, ne hříčky, ne frašky; –

my nesem to s úsměvem lítostným,

ať jak chtí nás viní a špiní;

ba, my na to říkáme: Odpusť jim,

vždyť nevědí, Bože, co činí.

Než, jest-li syn vlastní – buď slep jsa buď lhář –

jenž k našemu hlásí se stádci,

nám ohavnou pohanu metat chce v tvář:

Vy národa svého jste zrádci, –

pak na mstivých Pálčův a Milotův ráz,

na takových útržek spáry

zří každý ten českého Siona syn

jen s hněvným, jen s hrdým svým: Vari!

Ať rozličných duchů směr rozdílný jest,

ať ku mnohým známe se vinám,

přec ve službě vlasti bezúhonnou česť

jen padouch upírati smí nám.

Pod praporem otcův, jenž záříval v tmy

a divy znal v národě konat,

aj, pod tím jsme stáli a stojíme my

a pod tím chcem trpět i skonat.