NAŠIM ŽENÁM

Matky, sestry, ženy,

což i vy jste za svobodu netrpěly,

nedaly jste vše, co drahého jste měly,

v bolest pohříženy?

Matky, sestry, ženy,

opuštěné vdovy –

i vy plnily jste rovy

svými životy a nadějemi.

Krev vám v žilách tuhla,

srdce usedala,

duše žily v stínu.

Smrt však dále brala

žeň těch vašich klínů,

osud ničil v spěchu

radost loktů vašich,

očí těchu.

Krásu vaši slzy zorávaly,

v úzkostech jste denně umíraly,

o útěchu připraveny,

matky, sestry, ženy.

Vždyť i vy jste hrdinkami byly,

ruce nečinně jste nesložily,

mozoly jste si je pokrývaly,

pole svá jste samy zorávaly,

dál jste žily

prací přetíženy,

matky, sestry, ženy.

A když mír se snesl vymodlený,

na práh domků svých jste usedaly,

mrtvé a své rány počítaly.

A pak šly jste ozdobit své stěny

vším, co drahého jste schovávaly

pro ten jejich návrat vytoužený,

dobré matky, sestry, věrné ženy!