Našim ženám.

Jsou noci temné, v kterých svitu není –

jsou noci děsivé, v nichž jenom vlci vyjí –

jsou noci, které jako věčnost míjí

a z kterých Smrt jen dává vykoupení.

Tak Ženství svého věčné Mučednice

od prvé vteřiny, kdy v život vyvrženy –

v svět, kterým byly čtyři pevné stěny –

v noc temnou upíraly smutné zřítelnice.

A žily bez hlesu a mlčky mřely

a nové rodily se bílé otrokyně...

Noc vlekla se až k zoufalosti líně,

stráž před vězením muž měl – Tyran smělý.

A hlídal dobře – po tisíciletí –

Vzal vše, co svět dal – slunce, květy, štěstí –

i tělo otrokyně hrubou schvátil pěstí

a syt zas vrh’ ji noci ve objetí.

A noc je temná, dlouhá, nekonečná –

Jen v srdci otrokyně spasná hvězda svítí,

jak v hloubi lesa čarodějné kvítí –

mateřství hvězda – Láska její věčná.

Jen někdy, hrom když Světem zaburácí,

a šlehne blesk jak posel jiných světů,

tu duše ubitá se zvedá k letu,

leč záhy opět v žalář svůj se vrací.

Dál v temné noci ženy umíraly,

Tyrana hlavu chovaly v svém klíně –

však na dně srdce bílé otrokyně

vřel pramen Lásky, Života zdroj stálý.

Tak věky míjely – a bez konce noc byla –

až náhle ozvalo se první kuropění.

A hle! Již temnota se v šero mění,

již ranním chladem chví se otrokyně bílá.

Již svítá – obzor krvavě se nítí...

Trub signály, děl rachot, hvizdot kulí...

Hle! Vlny Života a Smrti jak se vzduly,

že zdá se, celý svět se v propast řítí!

Hrom rachotí, blesk nový blesk zas stíhá

a v zápase již slábne ruka Muže.

Již klesá k zemi – vrah jej svírá úže

a zbraň svou ke smrtelné ráně zdvíhá.

Ryk zápasu vnik’ za pevné až stěny –

Povstává Žena, zvedá slabé ruce,

svůj žalář rozbíjí a v boj se vrhá prudce,

v němž Muž již klesá polo přemožený.

Ta Láska, která v srdci jejím hoří,

ji žene tam, kde nepřátelé kletí

i jeho ubijí a potom její děti –

a ona? Utone v svých slzí moři.

Tak žena Francie i srbská žena z lidu

i ruská bohatýrka za muže se staví,

svou bílou rukou stírá pot i krev mu s hlavy,

i hrudí odvrací tu strašnou příští bídu.

I náš muž umdlévá – ač před ním boje tuhé –

a vrah náš odvěký se drsně směje.

Kde slovenská a česká žena, kde je?

Což není dobrá tak, jak ženy druhé?

Zřím v duši své, co bylo v dávném čase:

Jdou muži v zápas hlasně zpívajíce

a v řadách s nimi boží bojovnice –

Tak kdysi bývalo, tak budiž zase!

Je jitro blízko! Ze záplavy rudé

a víru Smrti nový Život vstane!

V něm slunce svobody i Ženě vzplane

a její svobodou i národ silný bude!

Nuž vpřed! Což neslyšíš, jak národ těžce stená?

Krev slovenská a česká nezná děsu!

V boj vesele jak k svatebnímu plesu!

A kde muž váhá, tam ať stane žena!