NASLOUCHÁNÍ SLAVÍČÍMU ZPĚVU.

Listí na balkoně

dýchlo nocí, z vody

stoupal chlad, již stáda přebrodila brody...

Žena černovlasá

stála u okna i její zralá krása...

Počla píseň pěti

tichým altem v šeru.

Ale slavík, když pět počal ku večeru

o lásce a touze,

umlkla a poslouchala dlouze...

Pláč v tom byl, jak pláče

někdy srdce její,

když je drahá ruka protkne nejhlouběji,

a když krev se řine,

na níž člověk mře, však nezahyne.

Teď se smích v tom perlil

jak sta jasných zvonků,

tisíc v rose roztřesených stonků,

jako prška květů

z náhle zjevených a rozsvícených světů.

Naslouchat se zdály

stromy, stíny řeka,

vlny blysknavé, kde tisíc hvězd se smeká;

vše se stalo sluchem

oživlým a vykoupeným duchem...