NÁSTROJ HOŘÍCÍ.

Sáhni zlehka ruko, v srdce struny živé,

v moře tónů neklidné a vylov perlu z něj,

skrytý drahokam, jenž jasy opojivé

prostře v slavných kadencích jak harfa, čaroděj.

Uhoď do vln mraků, kaž jim bouří hřmíti,

rozlíti se vesmírem od pekel do nebes,

v blescích dálných sluncí duhami se skvíti,

zvěstí rájů vrácených, kde nepomíjí ples.

Pokyň spícím větrům, nad lesy ať letí,

lyra korun staletá ať mocně zazvučí:

roje ptačí uzříš větry prorážeti,

klesnou s nesmrtelnou písní tobě v náručí.

Učiň, paprsky ať v nitro tvoje padnou

a krev tvoji v oheň změní žhavým dotknutím,

v květy plamenné, jež smrtí neuvadnou,

neb vždy znova vyraší pod nebes klenutím.

A pak přikaž tichu, které vládne písni,

srdce, nástroj hořící, ať stlumí dechem svým;

tóny nejsladší, jež muka lásky tísní,

naposled ať vyloudí mu lkáním hrobovým.