Naturam frustra!

Vznět básně sladký, hudba veršů, rýmů

již braši pomálu mi bude cizí;

teď místo lyry u mne čepel sklízí,

jenž denně sviští v boje dusném dýmu.

Však často šelest křídel Serafinů

jak druhdy slyším tajemný a ryzí;

blesk šlehne v duši – brzy však zas mizí:

V boj! Stranou Poesie! Čepel třímu!

Nu, s Pánem Bohem! „Člověk se tak tuží,

vždyť státi v boji patří přece muži“ –

tak často těším se a vzpínám hlavu.

Však, stará vojna, přece někdy změknu,

svou kosinkou pak ke všem ďasům seknu

a jako mlok v žár Poesie vplavu!