Naučení.

Maminko má dobrotivá,

já jsem dneska žádostiva;

Vy mne jistě poučíte,

až mou žalost uslyšíte.

Ta má, spolužačka Eva

snad se na mne jaksi hněvá.

Když jsme ukončily školu,

šly jsme domů samy spolu.

Tu se Eva nadouvá,

a tak ke mně promlouvá:

„Liduško, ty s Janou chodíš,

a ji s sebou domů vodíš;

ba i ona běhá k vám,

jak by byla rovna nám.

Jana bude naší služkou,

jak má býti naší družkou?

Líbí-li se Jana tobě,

jinou družku najdu sobě!“

Shlédla na mne zlostným okem,

vzdálila se rychlým krokem.

Moudrá matka bez prodlení

dceři dala naučení:

,Milá Lidko, klidna buď,

pro tu věc se nezarmuť!

Je to hodná rodina,

ctí ji celá dědina;

není sice zámožná,

za to však je nábožná.

Jsou též jejich děvčata

tichá jako kuřata;

Jana, ač je chudobná,

je vždy mila, způsobna;

víš, jak s námi v kostele

zpívá písně zvroucnělé.

Kněz i správce školy svornou

chválou daří Janu vzornou;

pozdravuje pěkně lidi,

každý člověk rád ji vidí;

přijde-li kdy k tobě, k nám,

velikou z ní radost mám.

Stále se tak rády mějte,

všemi ctnostmi prospívejte!‘

Lidka tomu ráda byla,

matce ruku políbila.