NAVEČERNÍ PROCHÁZKA PO PRÁCI.

Ať kolem chat, jež zapadlé

se hrouží v slunných rovinách

odrazy ve vod zrcadle,

ať kolem černavých zdí měst,

staletých bran

tě kroky vedou kamkoliv,

hlas práce mluví ze všech stran,

po bledém rozžehnutí hvězd,

po flétnách ptáků, cvrčků zpěvech,

po bíle zkvetlých stromů zjevech

uléhá její rmut a prach

již v navečerních prostorách...

Je takový mír v prsou mých,

že vše mi zázrak je a div...

V úžasně novém přerodu

zrá boží svět,

o tolik zkušenější let,

co jiných pravd a zákonů

odnože rostou k jiným žním,

co s větší láskou, žhavěji

vždy bohatější úrodu

v klín trhají si sadaři,

co tisíc nových záhonů

osijí větrem pod jižním

v krásné a silné naději...

Chce člověk vítězit a růst,

a ukoval dnů svojich řád...

On zalidňuje napořád

kout, dřív jenž do daleka pust...

Ze samot mluví tisíc úst...

Z vrb mlýny hučí píseň svou

a temně stříká voda s kol,

šíř řeky lehá na údol

a z jejích zašlých blýskavic,

hle, vlny vrou;

ztemněle v oken řadách zívá

temnota první, a žlutě zpívá...

Vrou všude tepny práce, vzruch!

Jak tisíc všude číhá změn!

již dávno, co tu hloubal duch...

Dnes vřava zvuků rachotíc

z obrovské dílny boží zní,

stoup hamrů obři železní,

kde skřivan zpíval na polích,

klas šuměl z lích...

A jak se navečerní šeř

ve světel rozsypaný keř

nehýbá z temna,

čpí buničina staveb zemná...

Zřít všude světly domy plát

a fronty továren se stmít,

krajinou vlaků kouře vlát,

za loďmi šiky vln se stlát

a nad mosty a věžemi

jeřáby dohřímat

vítězícími písněmi

nad vodami a nad zemí...

Již slyšíš dlažbu dunivou

zamlkat kroků tisíci,

jak noci klid sem přiklání

řad zbylých stromů se strání,...

ty uzříš lampy visící

příst osamělou záři svou.

Hle, obzor kouři černavý

o bdění nočním vypráví

a věnce světel rozvíjí.

V tom usínavém rachotu

ó, tolik lidských životů

se ze tmy k světlu probíjí!...