Návrat a shledání.

Leť, vichřice, leť!

Ulétej můj oři, do půlnoci černé,

burácej mé srdce, jen zoufání vstříc,

mně na věky ulétlo srdéčko věrné

tak rychle, že nikdy ho nestihnu víc.

V dál, v divokou dál!

v kraj cizí, kde věřil jsem v blaženosť svoji,

kde ve války hrůze mi krásným byl svět;

žel! slechla má milka, že zhynul jsem v boji,

a pohřbila lásku i přísahu hned.

Žel, lásko, ó žel!

K ní vracím se okřídlen milostným přáním,

tam pod dubem sedá – můj oři, jen skok!

ha, mžikem ji zhlédnu, – co bouře uháním,

neb v skrytu tam nevěrnou objímá sok!

V noc, v hlubokou noc!

Proč hrůza, ó milko, ti zírala z oka?

proč bledly ti líce? proč stydla ti krev?

na mrtvého zapomeň v náruči soka,

již neuzříš nikdy můj mrákotný zjev!

Leť, vichřice, leť!

Ulétej, můj oři, do půlnoci černé,

ať letím co přízrak – jsem bludný jen stín!

ha, mrtev jsem, mrtev pro srdéčko věrné, –

leť, vichřice žití! ve hrobový klín.