NÁVRAT DOMŮ.

Jizba šerá, strop tak nízký –

oh, jak hruď to tlačí!

Kéž je možno letět vzhůru

na peruti ptačí,

hroužiti se v světla tůni,

zmizet v modré dáli – –

doma úzko – půda rodná

pod nohama pálí.

Divno-li, že duše jará

prchla z prosté chýše

hledat zřídlo krásy věčné,

slast pít z plné číše,

drahokamy hrstí sbírat,

hřát se výhní zlata

v zázračném tom kraji cizím,

kam i slunce chvátá! – – –

Na perutích odletěla,

bez křídel se vrací;

matně kráčí noha vratká,

div se nepotácí,

oči rosou obemženy

– přec tak bystré kdysi –

a hle, na pleci: toť mošna...

chabě dolů visí.

Prázdna snad? – Ba, démantů je

v světě širém spoře:

netryskly mně z lůna země

vstříc ni perly z moře.

Šli dřív jiní, posbírali

vše, co bylo ryzí –

pro mne trochu cetek zbylo

a i ty jsou cizí!

Jaký brak! Jak trudno zříti

nevnadné ty tvary –

kdo že má k nim srdcem přilnout

vděčen za ty dary?

Netkne se ni ruka šperku,

lesk jenž za den ztratí – –

Rcete, z čeho žít, když v mošně

nic, co doma platí?!...

Z čeho žít? – Ach, co mně zbývá:

tvrdá moje hruda!

Neštítím se na ni sáhnout,

nebude snad chuda.

Kypřil děd i otec kypřil,

vlaže rosou brvy,

a než by ji vyschnout nechal,

radš ji kropil krví.

Hle, tu lán – a vedle druhý,

třetí, čtvrtý, pátý...

co tu vzešlo těm, kdo střehli

dědův odkaz svatý:

co je klas, to zlato čisté,

démanty je rosí – –

čeho nebylo tam v dáli,

zde – jen zvednout prosí.