NÁVRAT DOMŮ. (II.)

Ó, návrat z toulek večer v listopadu,

to duší sdružení při mlhy chladu,

kdy v ulic temnu luceren plá třpyt!

Při mrazu větrném, jenž ve tvář zebe,

blíž k svému boku, ženko, tisknu tebe

a spěchám s touhou ve svůj vonný byt.

Tam v zátiší jsem blažen jako děcko,

co hněte mne, já zapomínám všecko,

v pohádku štěstí zaklet bloudím v snách;

své chladné ruce o tvá ňadra hřeji,

ty žvatláš mazlivě a já se směji,

když kukačka se ozve v hodinách...

A časem, když to v krbu divně hučí

a vítr za okny tak teskně skučí,

se chvějem, odloučeni od lidí –

duch kohosi, jenž dávno v zemi hnije,

že před okny lká teskné elegie

a teplo štěstí že nám závidí.