NÁVRAT DONA JUANA

Vzbouřené vlny stříkaly svou pěnu

přes vysokou a vzdorovitou stěnu

korábu, který v překotném svém běhu

se divě řítil k evropskému břehu.

Don Juan na palubě přešlapoval,

tesknotou nebyl trápen obzvláště,

těšil se z větru, jenž se obořoval

mu celou prudkostí svou do pláště,

zřel do vln, kouřil, nejed’ bez chutě

a za noci spal klidně v kajutě.

A tento sen se na oceánu

rozbouřeném zdál don Juanu:

Sám sebe viděl, kterak do ložnice

vstupuje svého pěstouna a strýce.

Zřel tytéž věci, jako v mladém věku,

a to ho skoro trochu dojalo.

Vše tady na svém místě zůstalo,

nezvyklým byl tu pouze zápach léků,

jež kolem stály v četných lahvičkách.

Při synovcově vstupu ihned velká

a tlustá jakás’ ošetřovatelka

z pokoje vzdálila se po špičkách.

Na rozestlaném loži zabořena

v podušky bílé tiše ležela

postava vychrtlá a zubožená

starého strýce. Hlava zbělela,

a tváře rozrušila choroba,

že sotva zbývala tu podoba.

Dlaň žlutá spočívala na břiše.

Jak supí zobák nos čněl do výše.

Ale kde byla teta – krasavice

kdys drahá srdci synovce i strýce,

jež mámením své vrtošivé lásky

pokrevní obou rozrušila svazky?

Marně bys příchod její očekával.

Každičký předmět svědectví tu dával

jisté a smutné o nepřítomnosti

vládkyně domu zvědavému hosti.

Při zvuku kroků se tvář ztrnulá

zjasnila, těžká víčka zvednula

se zvolna, ruka, jejíž tvrdost znával,

teď mírně Juanovi kynula.

A stařec pravil: „Já tě očekával.“

Příchozí sed’ si k loži nemocného

a slova, která srdce potěší,

v hlaholu mírném plynula z úst jeho:

„Za sebou máš teď již to nejtěžší

a brzy zdráv zas budeš, díky bohu,

lepší se to, jak pozorovat mohu,

vypadáš dnes již zcela vesele

a za týden as vstaneš z postele.“

Don Diego zved’ k stropu vlhké zraky

a vzdych’ si: „Toť má naděje je taky!

Bohužel stáří též je nemocí,

proti níž není žádné pomoci.

A sám jsem. Smutně opuštěný vleče

ke hrobu dny své bez přátelské péče.

Ba, byl jsem trochu divné povahy.

Poměr se mezi námi neblahý

vytvořil. Bez rozumné úvahy

ty’s jednal mlád jsa. V tom byl původ sporu.

A srdce zavřela se na závoru.

Nuž, vidíš, teď by bylo radno již

nad minulostí udělati kříž.

I ty jsi sám. Mdle noha tvá se šine

po půdě studené a nehostinné.

Tvůj domov, kde si’s hrál co jsa malé robě,

kde v jinocha jsi rostl, zve tě k sobě.

Pojď, vtáhni klidně pod útulnou střechu

pro klid své duše a mně pro útěchu.

Mír srdcí bude tady sídlit s námi,

a oknem za bílými záclonami

budem’ se spolu dívat v nepohodu –

poslední pozůstalí svého rodu.“

Umlkl stařec. Žlutá ruka zvadlá

studeně na dlaň synovce se kladla.

Ten zachvěl se a odtáh’ ruku svoji

a vstal. Pak sem tam chodě po pokoji

hovořil takto: „Milý, drahý strýče,

stejně jak vy i já bych myslel skorem,

že nebyli jsme bližním skvělým vzorem.

Divoké vášně, nezkrocené chtíče

zuřily v našich duších nestálých.

Po cestách svých jsme dobro nesili

a pomník jsme si nepostavili

ve vděčných srdcích lidí uznalých.

Co na tom? Ať si kdo chce co chce říká!

Sám pouze člověk za hříchy své pyká.

Toť naše věc. Nač omlouvat se? Komu?

K čemu je pozdní lítost? Blesky hromů,

nechť přijde pomsta s veškerým svým děsem,

my klidně život živlům v pospas nesem’.

S úsměvem na rtech, v srdci pohrdání,

tak umírají Španělé a páni.

Můj milý strýče! Nijak nestraší

mě stav váš. Nemožno je při vaší

soustavě tělesné, jak jsem již pravil,

abyste se zas v brzku neuzdravil.

Ba, domnívám se, milý, vzácný pane,

že vaše srdce ještě žárem vzplane,

že ještě v mladickém a bujném vznětu

med lásky budete pít s krásných retů.

Tím doporučuji vás v ruku páně.“

I rozloučil se s chorým stiskem dlaně

a vyšel. Oči protíraje svoje

don Juan v první chvíli nevěděl,

kde nalézá se. V tmu se zahleděl

a vzpomínal. Však z dálky hukot stroje

doléhal k němu a řev temný moře.

I leh’ si zas a spal až v příchod zoře.

Však něco přece ze snu toho zbylo.

Don Juanovo srdce naplnilo

se tichou, nezapuditelnou touhou

uvidět ještě jednou místa ona,

odkud jej hocha láska nezákonná

v svět vypudila před dobou tak dlouhou.

Co očekával? A co kynulo mu?

Chtěl spatřiti zdi oteckého domu?

Myslil, že mládí své tam najde znovu?

Či pokleknout chtěl na rodičů rovu,

jež předčasně smrt uloupila synu?

Jakmile z lodi vstoupil na pevninu,

don Juan v jízdě pokračoval vlakem.

Do dálky zíral roztouženým zrakem.

A zanedlouho kráčel ulicemi

Sevilly krásné, ve španělské zemi,

v slunečné vlasti býčích zápasů,

kde do snů mládí nejkrásnější ženy

se smály v černé šály zahaleny,

s růžemi vetknutými do vlasů.

Pochyby nebylo, byl tady doma.

Zřel místa svého dětství povědomá,

jak byla kdysi, bez značnějších změn.

Vzhled lidí duši odcizil se jen.

V cestu mu vbíhal příliv nových tváří.

Snad paměť lhala. Ale i ti staří,

jež rozpoznal – a nebylo jich mnoho –

jich oko odvyklé již neznalo ho.

Šel chladně kolem domu svého strýce.

Veliká okna, stářím osleplá,

ospale dívala se do ulice,

lhostejně, bez ohně a bez tepla,

poutníka srdce nevábila k sobě,

nevedla jeho unavený krok

v prostory opuštěné v dávné době,

a které nespatřil tak mnohý rok.

V Seville stojí v hlavní ulici

chrám starý. Na průčelí hvězdici

má z pestrých skel. Je skvostně vyzdobený

sochami svatých a i světicí.

V posvátná místa ta se muži, ženy,

vznešení pánové i lidé prostí

scházeli právě k slavné pobožnosti.

Uprostřed rušně proudícího davu

kramáři ve svých budkách na nároží

křičíce nabízeli svoje zboží;

žebráci bídní zvyšovali vřavu,

proplétali se mrštně mezi krámy

a pány obtěžovali i dámy

prosbami svými, svými modlitbami,

a na širokých stupních z kamene

ukazovali údy schromené.

Don Juan hodil v klubko mrzáků

obratným pohybem hrst měďáků

a kráčel spěšně dále. Náhle cítil,

že z davu kdos jej za cíp pláště chytil;

i ohlédl se. Na obličej ženy

pad’ jeho zraků pohled vyjevený,

a rek náš poznal pohledem tím jedním,

že je to Trinidad, jež stojí před ním.

Byla to ona. Ovšem nezmládla

postupem doby. Na nevlídný osud

žalobou krutou byla přepadlá

tvář její, ale krásnou byla dosud

tím tklivým půvabem, jenž srdce vzruší

a který smutkem naplňuje duši.

Stála zde před ním v šatě ošumělém,

s těkavým zrakem, s třesoucím se tělem,

ta, ke které vždy jeho sen se vracel,

když zbytek víry ze srdce se ztrácel;

svírala jeho rámě křečovitě

a trhaně jak udýchané dítě

mluvila k němu: „Ty’s to! – – – Jiskra malá

naděje toliko v mém srdci plála,

děkuji bohu, že mě nezklamala.

Cos’ v duši šeptalo mi neurčitě,

že moje oko ještě uvidí tě,

až přece jednou touha po domovu

na tato místa přiláká tě znovu.

„Přeji ti, ať tvé srdce nepocítí

nikdy ten žal, jenž na mé duši hlodal,

když zmizel’s aniž bys mi ruky podal.

Marně se ptám, proč musilo tak býti.

„Dlouho jsem poslušnost a věrnost lhala,

v objetí cizím zraky zavírala,

a obraz tvůj, jenž leskem čím dál planul

větším, mně stále před očima tanul.

Znavena posléz’ pokryteckou touto

hrou zlomila jsem zákonité pouto

a vrhla jsem se do náruče jiné

a zas do jiné v klamné naději,

že někde si mé srdce odpočine,

že štěstím lásky smysly okřejí.

Mýlila jsem se. Tak jsem upadala

vždy hloub a hloubej’ – nač pak bych ti lhala?“

Don Juan v žití mnoho bídy lidské

zřel bez hlubšího citu záchvěvu,

však při řeči té ženy hysterické

marně svou tváři nutil k úsměvu,

jenž v případu tom byl mu potřebou.

Jakousi tupou bolest v údech cítil,

jako by se byl balvan na něj sřítil

a tělo jeho pohřbil pod sebou.

Řekl si: Těžko z něčeho se vinit.

Svým drahým bližním také dobro činit

dvakráte v životě svém jsem jen zkusil

a marnost snahy své jsem poznat musil.

Plukovník chudák pro milosrdenství

a dobroty mé záchvat bídně skonal –

mou zlobu byl by tak zle neodstonal.

A tohle byl kdys výkvět všeho ženství.

Jejímu štěstí nechtěl jsi stát v cestě – –

Don Juan zaťal zuby, sevřel pěstě.

l vytrhl se svírajícím dlaním

nevlídným pohybem a ulicí

se pustil vpřed, však slyšel, jak zní za ním

krok její stěží jen mu stačící,

a marně svoji chůzi urychloval,

spěchala též, až do hospody spolu

vešli, kde se don Juan ubytoval.

Do jeho jizby tiše vstoupila

a tam si unavena sedla k stolu

a hlavu do rukou si složila.

Tak nastal večer. V krbu oheň zářil,

co zatím vítr divě skučel venku.

Don Juan dobromyslně se tvářil,

z náprsní kapsy vyňal peněženku,

ve které bylo jeho jmění celé.

Trinidad dar ten svého hostitele

přijala posléz, děkovala mu,

nechápajíc té věci významu.

A brzy únavou svou přemožena

usnula. Spala tvrdým, těžkým snem.

Don Juan bděl a hleděl na polena

hořící v krbu rudým plamenem.

A když dne zásvit prvý v okna padl,

kol spící potichu se z jizby kradl.

U dveří nerozhodně postál chvíli,

jak by se nedostávalo mu síly.

Pak potřás’ hlavou, vzdych’ a prohodil:

„Nezvednu to, co jiný zahodil.“