Návrat (I)

Bylo to před půlnocí. A sen

tvrdý a těžký a němý

stisk’ tělo a uložil v údy

chladnou a bezduchou slabost.

Nebylo nic než hluš,

nicota,

čerň...

Před tím byl den, jak bývají dnové,

den člověkův,

úsměv a žal, naděje – hoře,

sestry, jichž cesta je nekonečná

od prachu země až ku branám Věčna,

ale vždy za ruku vedou se tiše,

nerozlučně!

Před tím byl den, dnů přešlých hořčí,

a hořcí ti dnové člověkovi

nebyli naliti života šťavou

jak réva v jeseni,

ale přes okraj rmutné své číše

slévali hoře, jež oslepuje,

hoře nepoznané.

Vy znáte však tíhu, jíž nelze snésti

bojovníku ni světci,

bez pláče jež se dusí kdes’ dole,

rve nitro jak láva pracující.

Vy znáte však lidskou a slepou hrůzu,

již vzbouzí chvíle, kdy odchází od vás

ten, jehož jste právě nejvěrněji,

nejvíce milovali.

Znáte – a víte!

Porozumíte!

Před tím byl takový, takový čas...

Ale teď,

kdy den je jak olovo a každá hodina

nové a nové okovy stesku

na nohy, na ruce zavěšuje,

jak Hamlet touží to ztýrané tělo

jen spát... jen spát...

Bylo to před půlnocí. A sen

zahladil všecky stopy a znaky

života.

Ale dnes vím, ach, dnes však vím,

že jsem byl velikým zářivým světlem

probuzen,

velikým světlem, velikým světlem!

A malý a nicotný, slabý jak vlas

byl život v té chvíli.

Velikým byl však a vzrůstal

nesmírně ještě a chvatně

nachový, zlý a vzpurný ranec

hříchů.

Bylo to před půlnocí. Ne sen,

ni život, ni smrt,

leč pohled tam, za hvězdné nebe –

a veliké, veliké světlo! Ne sen,

nic z prachu Adamova,

však hořící keř!

Probuzen,

probuzen navždy z mrákot, a probuzen

k světlu jak slepý z tmy,

já tušil v této plamenné hodině

Tvou spravedlivou tvář,

Tvou milosrdnou tvář,

ó Pane!