NÁVRAT. (I.)

Cit nostalgie hnul se v těle mém.

Já tuším pojednou růst uspané v něm síly,

krev prudce bušiti žil pletivem,

když s novým jarem sníh dny teplé se střech smyly.

Lesk jiter zaniklých mé oko tuší,

jímž obzor široký mých předků dřív se stkvěl,

a mocné volání v mé vzniká duši

zřít lesy kouřící se, jimiž opájel

se čistý vzduch, klid vyoraných brázd,

a stráně výslunné, kde kvetly anemony,

zřít slunce západu se v stromy klást

a mlhy padati na záhon zahrad vonný!

Cit v touhu mužnící mne ve sny mládí schvíval,

že v tichém pokoji mi úzko jest,

a v duši znavenou, jak teplý máje příval

bůh jara vítězný už slaví vjezd.

A ryzí patina, jíž domov zahalen,

v mém srdci žije dál, se otevírá,

ač mnoho ztraceno a zbývá obrys jen

z něj barev pobledlých, má dávná víra

mně velí určitě po marném s láskou boji,

zpět v rodná návrší jdi churav zpět,

tam smaragd palouků tvé choré srdce zhojí,

i kdyby ublížil mu nejvíc svět!